SOAP.

top mango   |   lacláče vinted - zara   |   kabelka háemko   |    boty f&f

dé jako disciplína - alfa i omega mé existence. a ač je sebekontrola můj denní chléb, kýženej efekt v nedohlednu. o to silnější jsou pak pocity zklamání a frustrace. abych byla konkrétní – v patnácti jsem sama sobě slíbila, že budu SUPERŽENA a naučila se nad sebou držet bič. skálopevně. s touhou přiblížit se naprostýmu ideálu v duchu kalokagathie jsem jednou pro vždy dala vale masu a veškerejm živočišnejm produktům, udělala pápá pěti bílejm jedům, dennodenně poctivě cvičila, pila hektolitry zelenýho ječmene a bylinnejch čajů na odvodnění (snad v naivní víře, že se následujícího rána probudím s obličejem nicole kidman a tělem cindy crawford), knihovnu krmila zásadně odbornými tituly a veškerej volnej čas investovala do fotoprojektů a rozvoje intelektu (podotýkám, že všechno praktikuju i teď). dodnes si vybavuju moment, jak v době ranejch gymnaziálních let tupě zírám na vědeckej magazín prizma, kde učený hlavy vedly nesrozumitelný řeči o štěpení jádra atomu, neboť jsem si zkrátka chtěla rozšířit obzory (podobně nesmyslný tendence mě naštěstí brzy přešly a já zaměřila pozornost skutečně jen na to, co mě beze zbytku naplňuje). deset let poté ovšem zjišťuju, že nejsem ani jedno – SUPERlativy bych v souvislosti se svou osobou užívala velmi opatrně (pokud vůbec) a rovněž o mým ŽENství by se při pohledu na můj hrudník daly vést nekonečný polemiky. po marnejch bojích s přírodou mi docvaklo, že nenávidět se za to, jak vypadám, je kravina na entou, poněvadž nová hlava už mi asi nenaroste a trnkovsky buclatejch kotníků se nezbavím ani tou nejdrastičtější dietou. s čím se ovšem smířit nehodlám, je moje "fungování" v praktickým životě. skutečnost, že jsem dosud nezavadila o práci v oboru či alespoň práci, která by dle Jakubových slov nebyla podřadná, mně jen utvrzuje v tom, že se onen domnělej dril míjí účinkem. oukej. o SUPERschopnostech si můžu asi nechat zdát. je-li totiž v tomto vesmíru někdo skutečným a nefalšovaným ztělesněním SUPERŽENY, pak jsou to všechny ty matky samoživitelky v čele s tou mojí, která nasadila laťku tak vysoko, že si netroufám tvrdit, že ji kdy překonám.

pées - kdyby mi kdo řekl, že si na sebe navlíknu overal, lacláče či něco tomu podobnýho, s výrazem "nevrrr" bych nesouhlasně zavrtěla hlavou. leč přece ! když jsem totiž řešila, za kterou z pohádkovejch postaviček (tak zněl dress code) půjdu na oslavu padesátin milované "tchýně", padla volba na strýčka Pompo. a ten by byl bez lacláčů jako nahej !